Prof. Dr. Paul Imhof o víře, svobodě a krizi naší doby
Potřebuje člověk víru, nebo postačí rozum?
Je nevíra opravdu opakem víry, nebo jen její jinou formou?
V rozhovoru s Prof. Dr. Paulem Imhofem nejde o náboženská hesla, ale o základní otázky lidské existence: svoboda, vztah, pravda a odpovědnost. Filosof a teolog hovoří o svém vlastním cestování mezi pochybností a osvícením, o pokušení sebeoptimalizace a o tom, proč se ne nedostatek struktur, ale neuznání ducha stalo skutečnou krizí naší společnosti.
Rozhovor o věrohodnosti, pokoře a otázce, komu nebo čemu dáváme své srdce.
Pane profesore Imhofe, zcela základně: potřebuje člověk podle vás víru, nebo by byla společnost bez víry myslitelná?
Myslitelné je téměř vše, ale fakticky je tak, že existují lidé, kteří věří v Boha. Věřit však neznamená, že je třeba pokládat za pravdivé co nejvíce nepochopitelného. Proto rozlišuji mezi vírou, bludnou vírou a pověrou. Kdo v mezilidských vztazích stále říká ano ale, ale, ale, upozorňuje jen na nesvobodný, nezdařený vztah.
Mnoho lidí dnes říká o sobě: Nevěřím. Souhlasil byste, že i toto nevěření je již formou víry, totiž vírou v něco jiného?
Odpovídám provokativně: věřím lidem jejich víru a v případě potřeby i jejich nevíru. Proč? Protože jsem humanista. Věřit se latinsky řekne credo a to pochází z cor-do, tj.: dávám své srdce. Nepokládám žádného člověka za bezcitného. Ale samozřejmě někteří lidé věší své srdce také na něco, co se zpětně ukáže jako nepravdivé nebo nevěrohodné.
Pokud přijmeme, že člověk vždy věří v něco: je pak potřeba rámec pro víru, morální, společenský nebo duchovní? A kdo nebo co tento rámec definuje?
Z komunikačně-teoretického hlediska nestačí věřit jen v něco. Chováme se pak v zásadě pod úrovní vlastní svobody. Jsme osoby. Mezilidsky věřím někomu, ne jen něčemu. Rámec považuji pro sebe za nadbytečný. Dobrá společenství víry je však vysoká hodnota.
Zabýváte se mnoho let vědecky i osobně otázkami víry: jak vypadal váš vlastní životopis víry? Docházelo k zlomům, pochybnostem, možná i vědomému odklonu, a co vás nakonec formovalo?
Ano, promoval jsem z filozofie a z teologie a v současné době přednáším na různých univerzitách a vysokých školách. Kromě toho vedu Kristocentrické učiliště Akademie sv. Pavla. Samozřejmě znám svět pochybností. Vážím si Nietzscheho a Feuerbacha. Dlouho jsem žil jako mnich, nyní jsem otcem čtyř dcer a jsem obdařen pěti vnoučaty. Kromě toho jsem ženatý se Stephanie Imhofovou. To vše nešlo bez zlomových bodů a zlomů.
Díky osvícenému zážitku před mnoha lety je v mém životě přesto velká kontinuita a nejen diskontinuita.
V době individualismu a sebeoptimalizace: jakou roli může nebo by měl Bůh dnes hrát, ne abstraktně, ale zcela konkrétně v životě člověka?
Individualismus je egoismus. Proč? Abych citoval Tomáše Akvinského, který přijal Aristotela. Individuum est indivisum in se et divisum ab omne alio, tj. individuum je nedělené v sobě a oddělené od všeho ostatního. Jak tam může zdařit sebeodevzdání a přijetí druhého v lásce?
A nyní k sebeoptimalizaci. Na církevních oknech stojí tu a tam ještě D.O.M. Pro Boha, Domino, Nejlepšího, Optimo a Největšího, Maximo. Jakmile se lidé staví na místo Boha, začíná stres stát se jako Bůh, zkrátka megalomanie s často strašnými následky pro bližní. Co je dobré pro tvé tělo, tvou duši a tvého ducha? To stojí za to dělat. A to je víc než dost. Nikdo nemusí být nejlepší.
A zcela osobně: jaký význam má pro vás osobně Ježíš Kristus, intelektuálně, duchovně a v každodenním životě? Změnil se tento vztah v průběhu vašeho života?
Věřím v Ježíše Krista. On a jeho poselství je pro mě věrohodné. Jeho Duch, Duch Svatý, působí dál. Proto studuji život Ježíše Krista a jeho dějiny účinků. Jako čestný pastor naslouchám tomu, co mi lidé vypráví a říkají. Kážu, přednáším, píši knihy, křtím, oddávám a pohřbívám. To je můj každodenní život.
V živých vztazích se člověk vždy učí, to znamená, mění se. Křesťané nejsou lepší lidé než ostatní, ale žijí v dalším vztahu k Ježíši Kristu.
Na závěr s pohledem na současnost: když se díváte na naši společnost, krize, polarizace, dezorientace, co nám podle vás chybí více: víra, důvěra nebo pokora?
Otázka mi připomíná můj rozhovor s 103letým panem Pickertem v Borchemu. Jaká je největší nouze v Německu? zeptal jsem se před 20 lety přítele Rudolfa Steinera. Neodpověděl nic. Tatáž otázka ještě jednou. Pak měl inspiraci a odpověděl jasně a plný síly: Neuznání ducha! Tím začíná úpadek hodnot.
Duchy je třeba rozlišovat. Čím kdo duchem je? Hebrejské slovo Ämät znamená zároveň pravdu, důvěru a víru. Slovo Emunah je intenzivní forma. Odtud pochází naše německé slovo Amen. Pravdivé je to, co platí. V příběhu o Emauzích není jen vysvětlen smysl Písma svatého, ale také vyprávěno, jak lze nalézt svůj pokoj na zemi. Dlouhý text stojí u evangelisty Lukáše ve 24. kapitole.